S Marikou Zadembskou, knihovnicí z Třince, o práci s knihou během čtenářských lekcí i klubů
Mariko, věděla jsi už jako dítě, že budeš knihovnicí?
Jako dítě jsem vůbec nevěděla, čím nebo kým bych jednou chtěla být. Nebyla jsem studijní typ a ani moc nevěděla, kam mě vítr zanese. Určitě jsem chtěla k dětem. Od mládí jsem dobrovolničila na skautských i jiných táborech. Byla jsem ve vedení skautského oddílu.
V knihovně jsem byla od dětství jako doma. V knihovně v Třinci, odkud pocházím, pracovala více než čtyřicet let moje mamka. Trávila jsem s ní v knihovně hodně času, psala si úkoly, četla a pak pomáhala jako dobrovolník. To mi pomohlo k práci snů.
Vystudovala jsem vychovatelství na Ostravské univerzitě a dnes vnímám jako velký benefit, že ke knihovnické práci mám i základy pedagogiky, psychologie a pedagogiky volného času.
I profese knihovníka se časem dost proměnila, a právě knihovník pro děti by měl být lektor a mít základy pedagogiky, komunikačních dovedností a další.
Jaká jsi byla čtenářka?
To by asi lépe řekla moje mamka. Vím, že jsem knihy měla ráda vždycky a četla jsem ráda. Prošla jsem si obdobím dobrodružných knih. Pamatuji na vůni knihy Robinson Crusoe během letního čtení na chatě. Pak samozřejmě období dívčích románů. Velký zážitek jsem měla ze čtení Harryho Pottera. Dnes mě baví číst dětské knihy se svými dětmi a sama pro sebe čtu ráda poezii a cokoli, co mi přijde pod ruce. Ráda si nechám knihy doporučit od přátel a kolegů.
Každopádně jsem od dětství stejný typ čtenáře – když mě kniha chytne, nemůžu se od ní odtrhnout. Jsem do ní hluboce ponořená, směju se, brečím, zlobím, čtu brzy ráno, za chůze, do noci, v kuchyni, všude. Nemůžu přestat.
Prošla sis nějakými čtenářskými krizemi? A jak se ti je povedlo překonat?
