S básníkem, spisovatelem a překladatelem Petrem Borkovcem o tom, jak se od vášně pro střevlíky dostal k psaní poezie pro děti, i o tom, jestli je podle něj mezi ní a tou pro dospělé nějaká hranice
Petře, kdy jste začal číst poezii?
V šestnácti, sedmnácti. Z rodiny to nešlo. Pomohla mi moje profesorka češtiny, která mi půjčovala špatně dostupné básnické sbírky (Diviše, Šiktance, Wernische, Šotolu třeba) a vůbec se starala o moje básnické vzdělání. Nikdy jí nemohu vrátit, co pro mě udělala. Měl jsem také doma antologii ruského akméismu Ústa slunce, kde jsem si některé básně bůhvíproč oblíbil (dodnes si pamatuju, že se mi líbil verš o tom, že „nach buší do rolet“ – to je básník Georgij Ivanov). A víte, kdo mi tu antologii dal? Moje paní učitelka z prvního stupně, která k nám občas chodila na návštěvu (na prvním stupni mi zemřel otčím a ona velice soucítila s mou matkou). A ještě: přinesl jsem si tehdy domů ze sběru štos Listů Klubu přátel poezie ze 60. let, nakladatelského časopisu, který doprovázel tu známou edici. To bylo skvělé čtení, kterému jsem úplně propadl.
Četl jste předtím i náročnější beletrii?
Četl jsem sice hodně, ale velmi dlouho to byly buď pohádky, povídačky nebo bajky. Některé knihy jsem četl pořád dokola. Ruské pohádky Krása nesmírná například. Nebo antologie Prérií pádí kůň. Tu knihu jsem úplně zbožňoval. Indiánské, kovbojské, farmářské a černošské povídačky, ale i malé horory, příběhy s tajemstvím, anekdoty, básně v próze, dobrodružné povídky, podivné fantazie. Podobně jsem to měl i s jinou knihou – s dvojdílným Stromem pohádek z celého světa, které převyprávěl Jan Vladislav. Četl jsem to pořád; dost těch vyprávění umím zpaměti. A víte, jak se ke mně První strom pohádek dostal? Máma ho našla na popelnici!
Rád jsem taky četl příběhy ze života dětí. Často nebyly moc dobré. Opakovaně jsem se vracel třeba ke knize Kluci, holky a Stodůlky Evy Bernardinové nebo ke knížce Mámo, udělej jiné ticho Nataši Tanské (název znamená ticho po rodičovské hádce, které chce syn změnit v jiné – to je dobré, ne?). Nebo kniha Kamarádi (to byl taky seriál). Samozřejmě moje milované Děti z Bullerbynu.
Četl jsem spíš krátké věci. Dlouhé mě nudily a nemohl jsem je dočíst. Jsem odjakživa dost netrpělivý čtenář – skoro vždycky koukám dál do románu, jak to tam pokračuje a vypadá. Ležet v dobrodružných románech mě zcela minulo. Nikdy jsem v tomto věku nečetl detektivky ani verneovky. Foglar taky nic.
A také, abych nezapomněl, jsem četl knihy o entomologických výpravách – toho jsem měl celou knihovnu. Sbíral jsem brouky, zvláště střevlíky, naprosto vážně několik let, a myslel jsem, že se jim budu věnovat až do smrti.
Od pohádek, povídaček, obrazů z dětského světa a knih s názvem Za brouky Saharou atd. jsem přestoupil k realistickým povídkám, např. od Guy de Maupassanta. Líbily se mi realistické, dobře napsané povídky. Pak jsem četl Bunina, Singera, Saroyana, povídky od Hemingwaye. To byly knihy, které jsem četl ještě před tím, než jsem začal číst poezii asi kolem patnácti až šestnácti let.
V rozhovoru pro H70 o své sbírce Poustevna přiznáváte, že na ni měli vliv Wernisch, Šiktanc, Skácel i Slavík. To byli literáti, kteří Vám tehdy leželi na stolku. Zajímalo by mě, jestli měl někdo vliv i na Vaše psaní poezie pro děti?
Mně se z české poezie pro děti líbí ledacos – Emanuel Frynta, ujetý Vodňanský. Uměřený a křehký Jiří Dvořák, Marka Míková, Halas pro děti, Kam odešly laně Jana Skácela. Pavel Šrut je někdy takový moc připravený až příliš šikovný. Radek Malý často zase virtuózní na jeden způsob. Ale oba samozřejmě dovedou spoustu věcí. Často jsem si říkal, že česká poezie pro děti je zbytečně pravidelná a uhlazená. Myslím, že bych ji taky uměl takovou napsat. Svedl bych to. Ale zdálo se mi, že je to na děti málo divoké. Že to neodpovídá tomu, jaký je svět, jak ho vnímají. Záleželo mi na tom, aby moje poezie neměla jeden styl a básně nebyly jedna jak druhá. Myslel jsem si, že děti mají rády pestrost a nevadí jim, když to vypadá, jako když každou báseň napsal někdo jiný. Měl jsem pocit, že je to přednost. Básně v jedné sbírce často vznikají úplně odlišnými postupy. Ale kdo ví, třeba se pletu.
