S autorkou a ilustrátorkou knihy Klub přátel hub Élise Gravelovou o tom, proč tvoří vtipné, podnětné a často překvapivé knihy pro děti
Jaká byla vaše cesta k tomu stát se autorkou a ilustrátorkou?
Začala jsem kreslit krátce po svém narození. Už ve školce jsem byla populární, protože jsem uměla kreslit princezny s dlouhými spirálovitými kadeřemi. Na střední škole mě pak holky neustále prosily, abych jim do diářů kreslila portréty jejich vysněných kluků. Měla jsem velký talent na kreslení svalů a chlupů na hrudi, což se hodilo později, když jsem ilustrovala svou knihu Le Grand Antonio (Velký Antonio, v češtině nevydáno – pozn. překl.). Později jsem studovala grafický design, kde je ilustrace nedílnou součástí tvůrčího procesu. Tam jsem si rychle uvědomila, že komunikovat nějakou zprávu za použití obrázků a slov je pro mě to pravé.
Když jste dokončila školu, co se dělo dál? Jak jste se dostala ke svojí první práci?
Když jsem vyšla ze školy, neměla jsem žádné klienty; byla jsem neznámý začátečník. Snažila jsem se potkávat s profesionálními ilustrátory, kteří mi říkali: „Rozvíjej svůj styl! Klienti si rádi najímají ilustrátory s dobře definovanými styly.“ A protože jsem ještě vlastní styl neměla, pracovala jsem hlavně na něm. Tvořila jsem plakáty pro své imaginární klienty. Umožnilo mi to procvičovat kresbu. Abych se při tom líp zabavila, vymýšlela jsem si dost legrační klienty a podivné produkty, které nikdy neexistovaly.
Když jsem měla asi 20 plakátů, nalepila jsem je na zdi ložnice a pomyslela si: „Z těch by mohla být legrační dětská knížka.“ Takže jsem pořídila fotokopii té knihy a poslala jsem ji nakladatelství Les 400 Coups. Pak jsem čekala a čekala… opravdu dlouho! Až jednoho dne – překvapení! Redaktor mi řekl, že moje vtipné plakáty zbožňuje a že z nich udělá knihu! To byla kniha Catalog des Gaspilleurs (Katalog odpadů, v češtině nevydáno – pozn. překl.).
Proč jste si vybrala právě nakladatelství Les 400 coups?
Byl to prostě nejlepší vydavatel zábavných ilustrovaných knih. Věděla jsem, že se jim líbí vtipné, podnětné a často i překvapivé knihy, že jsou otevření autorům, kteří chtějí experimentovat. Jenže se ani neozvali! Zavolala jsem jim po půl roce a to hned řekli, že moji práci milují. Jen zapomněli odpovědět!
Ráda ale navíc tvořím vizuální materiály, které mohou pomoci rodičům doma nebo učitelům ve třídě v předání nějaké důležité zprávy.
Vytváříte také materiály pro děti, rodiče a učitele volně ke stažení. Dotýkají se témat diverzity, tolerance, respektu a empatie. Proč zrovna tato témata?
Beru to jako své sociální poslání, takovou dobrovolnickou práci, kterou pomáhám udělat ze světa lepší místo. Pořád přemýšlím o závažných problémech a snažím se to poselství šířit ve svých knihách. Ráda ale navíc tvořím vizuální materiály, které mohou pomoci rodičům doma nebo učitelům ve třídě v předání nějaké důležité zprávy. Když někde slyším nebo přemýšlím o něčem, o čem si myslím, že by se děti měly dozvědět – jako o hnutí #MeToo, o důležitosti souhlasu k sexu, o uprchlících – udělám o tom plakát. Děti si myslí, to je ale zábava, když se na ty plakáty dívají, ale ve skutečnosti se z nich učí. Což se také snažím dělat ve většině svých knih – je to taková malá finta, aby se děti něco naučily!
Některé plakáty vycházejí z požadavků, které mi chodí od fanoušků, třeba: „Mohla bys udělat jeden o autismu?“ Je to náročnější než moje knihy, protože to obnáší pečlivé zkoumání tématu, ale dělám to ráda. Až na to, že svět je takový, jaký je… a tak to má jednu nevyhnutelnou nevýhodu. Nejvíc to schytávám hned po vydání plakátu (hlavně na sociálních sítích). Nejhorší byl plakát o uprchlících. Je mi vždycky jasné, že budu týden nešťastná a vyděšená. To se radši na chvíli někam uklidím. A pak vytvořím další.
Věřím, že holky taky můžou být vědátorky, odvážné, hlasité, zablácené, můžou se bavit a zkoumat svět stejným způsobem, ke kterému jsou povzbuzováni kluci.
Jeden z těch materiálů je o slavných vědkyních. Proč si myslíte, že je potřeba speciálně představovat ženy – vědkyně?
To je jen takový malý osobní pokus inspirovat mladé dívky ke studiu vědy. Jsem feministka a mám dvě dcery. Chci, aby se naučily, že můžou dělat to, po čem touží. Věřím, že holky taky můžou být vědátorky, odvážné, hlasité, zablácené, můžou se bavit a zkoumat svět stejným způsobem, ke kterému jsou povzbuzováni kluci. Obecně se snažím vytvářet silné dívčí postavy, které se nesnaží jenom potěšit ostatní, být hezoučké a roztomilé. Ať se klidně zajímají o jiné věci.
K tomuto tématu jste vytvořila i další materiály.
Ano, třeba plakát se sloganem „Dívky mohou být”, který zobrazuje různé „nedámské“ věci, od kterých jsou dívky často odrazovány (jako být naštvané, silné, být vůdkyně atd.). Nebo e-book Artsy Boys and Smelly Girls (Něžní kluci a drsné holky, v češtině nevydáno – pozn. překl.). Snažím se nezapomenout, že rovnost pohlaví taky znamená, že i kluci můžou být třeba citliví nebo bojácní… A že k rovnosti musíme pomáhat všem dětem.
Mnoho z vašich knih je o přírodě. Souvisí to s vašimi zájmy z dětství?
Pravděpodobně ano. Jako dítě jsem byla hodně zvědavá, ráda jsem pozorovala hmyz a přírodu. Milovala jsem zvířata a podivná stvoření. Vlastně jsem trávila čas jenom uměním a řemesly. Pak také hledáním mloků pod skalami někde v lese.
Jaké oblíbené autory knih jste měla jako dítě?
Milovala jsem knihy Roalda Dahla. Psal nesmírně vtipné knihy plné bizarních tvorů, jako byli třeba odporní obři a čarodějnice převlečené za normální ženy. V jeho příbězích byli samí fakt hrozní dospělí! A jeho děti byly hrdinové, tak vynalézavé! Člověk měl prostě pocit, že nás děti bere vážně. Myslel si, že jeho čtenáři jsou inteligentní. Moc se mi to líbilo. Knihy Roalda Dahla ilustroval Quentin Blake. Tito dva tvůrci mají můj velký obdiv.
A jaké autory nebo ilustrátory máte ráda teď?
Jillian Tamakiovou (pozn. redakce – napsala komiks Jedno obyčejný léto, kterou jsme recenzovali), Isabelle Arsenaultovou, Kate Beatonovou, Iris Boudreauovou, Lisu Hanawaltovou nebo Gretu Thunbergovou.
Čtou vaše děti vaše knihy? Pokud ano, kterou knihu mají nejraději?
Už jsou trochu moc velké (12 a 15), ale moje knihy pořád zbožňují, dokonce mi je teď pomáhají psát. Myslím, že jejich oblíbená je If Found, please return to Elise Gravel (Po nalezení prosím vraťte Élise Gravelové, v češtině nevydáno, pozn. překl.).
Co vás inspiruje při vaší tvorbě?
Jsem velmi zvědavá a ráda sleduji, co se kolem mě děje. Moje děti, jejich přátelé, moji sousedé, zvířata vzadu na dvorku, brouci: ti všichni mi přihrávají nápady na postavy a bytosti. Zajímají mě neobvyklí lidé a zvířata. Přitahuje mě všechno, co je podivné, odlišné nebo legrační. Taky moc ráda čtu všechno možné: romány, komiksy, časopisy, dětské knihy a beletrii, to mi otevírá nové vesmíry. Pomáhají mi pak přicházet s vlastními nápady.
Kdy přicházejí vaše nejzajímavější myšlenky?
To nejlepší přichází často v noci, těsně před usnutím. Je to, jako by se moje hlava přepnula do režimu spánku, ve kterém jsou povoleny ty nejpodivnější výplody. Je to dobré pro kreativitu, pro spánek ale moc ne; často musím rozsvítit, abych nápady hned zaznamenala…
Jakou technikou nejčastěji tvoříte? Jakou technikou jste vytvořila Klub přátel hub?
Na začátku jsem ilustrace dělala akrylovými barvami na karton. Později jsem začala kreslit na počítači pomocí speciálního grafického tabletu. Kreslím přímo na obrazovku a používám Photoshop. Pokud jde o Klub přátel hub, většina ilustrací je akvarel a kvaš*, ale některé jsou digitální.
Co vás vedlo k tomu vytvořit knihu o houbách?
Máme chalupu, já jsem rozená houbařka a i moje děti rády chodí houby. Je to jako hon za pokladem. Na houbách je něco magického – jsou podivné, schované, někdy trochu nechutné. Jednou nás navštívili přátelé s dětmi a já je vzala s sebou. Děti byly z hub tak nadšené, že mi jejich rodiče řekli, že bych o nich měla napsat knihu. Tak jsem ji napsala!
* Akvarel je technika malování, při které se používají barvy, které jsou vodou ředitelné. Maluje se nejčastěji na papír. Barvy jsou tvořeny přírodními pigmenty – nerostnými, rostlinnými nebo živočišnými. Kvašové barvy používají navíc bělobu/křídu, díky níž jsou neprůhledné a můžou se tedy použít i na tmavý/tmavší podklad.
Část odpovědí poskytla Élise Gravelová exkluzivně pro Mravenčí chůvu, některé odpovědi byly po dohodě s autorkou převzaty z její webové stránky.
Foto: archiv Élise Gravelová, Mravenčí chůva a nakladatelství Pikola
Élise Gravelová se narodila 1977 v Montrealu, kde nyní žije se svými dvěma dcerami a manželem. Vystudovala grafický design. Její první knihou byla Catalog des Gaspilleurs (Katalog odpadů, v češtině nevydáno). Její knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V češtině vyšla zatím pouze kniha Klub přátel hub (Host, 2019) a na podzim tohoto roku vyjde v nakladatelství Pikola kniha Mája a smraďoch z neznáma.
Výběr knih:
A Potato on a Bike (Brambora na kole; v češtině nevydáno), 2019
Olga – Out of Control (Olga – mimo kontrolu; v češtině nevydáno), 2019
What Is a Refugee? (Kdo je to uprchlík?; v češtině nevydáno), 2019
Olga and the Smelly Creature from Nowhere (Mája a smraďoch z neznáma, nakladatelství Pikola, 2021)
The Mushroom Fan Club (Klub přátel hub, nakladatelství Host, 2019)
